18. července 2026
Vyjeli jsme ranním vlakem v 6.59 a zamířili do Úštěka. O půl deváté jsme vystoupili a rozdělili se na dvě skupiny. Ti, co si vybrali delší trasu, vyráželi přímo od vlaku, zatímco druhá skupina se ještě musela autobusem popovézt do Rašovic. Prošli jsme si Úštěk – hezké městečko, jakoby ztracené v čase, s řadou podloubí, synagogou a částečně dochovaným hradem, u kterého jsme se zastavili. Pokračovali jsme kolem kostela sv. Petra a Pavla a prohlédli si pomník Hanse Kudlicha, který nahradil roku 1918 po vzniku Československa pomník císaře Josefa II. Minuli jsme rodný dům profesora literatury Aloise Klára, který stál před více než dvěma staletími u vzniku ústavu pro slepce v Praze. Naše další kroky nás zavedly ke kostelu Nejsvětější Trojice na východním okraji města.
Opustili jsme Úštěk a začali stoupat. Po pár minutách jsme se dostali na vyhlídku Pod Budinou, odkud jsme měli celé město, včetně proslulých ptačích domků, před sebou jako na dlani. Udělali jsme si chvilku pauzu a pokračovali dál. Rozkvetlá polní cesta nás zavedla na Budinu a zanedlouho jsme se dostali do obce Ostré. Odsud už to byl jen kousek na kalvárii s Božím hrobem. Mají tu dokonce i poeziomat, který nám hrál při svačině. Byl odsud krásný pohled do krajiny. Pod námi se rozkládal Úštěk s rybníkem Chmelařem a za nimi se hrdě vypínalo Sedlo.
Když jsme se pokochali, vydali jsme se kousek zpátky k rozcestí Ostré-parkoviště a sešli pěšinou do Ptačího dolu. Modrá značka nás vedla neomylně na hrad Helfenburk. Tady jsme se setkali s druhou skupinou. Prošli jsme si hrad a vystoupali na výjimečně otevřenou, přes třicet metrů vysokou věž. Prohlédli jsme si poté ještě část hradu a pokračovali v cestě. Zastavili jsme u studánky v Hrádeckém dolu, osvěžili se a za chvíli jsme opustili údolí. Cesta nás vedla chvilku po silnici a v obci Skalka jsme vstoupili na Kokořínsko. Kvetly slunečnice, a tak jsme si udělali v jejich moři i společnou fotku. Když jsme došli na rozcestí Skalka-Husí cesta, odpojil jsem se a předal vedení Aleši Novákovi.
Zbytek cesty jsme se vedli všichni, jen občas jsem se trošku zapojil, abychom dodržovali časový plán. Ačkoliv od členů výpravy jsem byl ujištěn, že se můžeme vrátit i dalším spojem a nebyl by to problém. Pro jistotu jsme začali zostra, při nejbližší příležitosti jsme zapadli do hospody. Trampská lesní hospůdka na konci Skalné k tomu vybízela a trocha občerstvení nám prospěla.
Po modré jsme pozvolna stoupali k rozcestí Nad Kravími doly a odtud nás doprovázela červená. Na konci náhorní plošiny s výhledem do Heřmáneckého dolu stálo několik uschlých borovic, smutné memento rekordně horkého léta s minimem srážek. Zrovna při dnešním výletu nás téměř jistě měla potkat bouřka, avšak nakonec jsme se štěstím proklouzli. Schody, po kterých jsme sestupovali do údolíčka před Stříbrným vrchem, byly vymleté a kláda, která měla sloužit jako zábradlí, byla spíše zábranou. Ale ve zdraví jsme vše zdolali.
Pod Stříbrným vrchem převzal velení Honza Chodějovský. V tomto kraji se cítí jako ryba ve vodě a tak nás provedl kolem Bivakovací stěny až do vrcholových partií. Proplétali jsme se mezi skalkami s několika nádhernými výhledy. Jen sestup do Vlhošťského dolu byl znovu trošku obtížnější, po strmé pěšince mezi skalami.
To nejlepší nás ještě čekalo. Z údolí jsme skrze Skalní průchod vyšli na rozcestí pod Vlhoštěm. Odtud po pěšině vystoupali až na Malý Vlhošť, odkud byl překrásný téměř kruhový výhled do okolí. Dle Honzy asi nejhezčí v širém okolí. Museli jsme mu dát za pravdu. Dále jsme putovali stále po červené značce kolem bývalé Vlhošťské hájovny a na rozcestí Dvorské kameny se napojili na silničku do Holan. Zde nás poněkud zaskočil zběsile jedoucí traktorista, který vzal zatáčku šmahem a sotva stačil zpomalit, když viděl kterak se po cestě šine skupinka turistů.
V Holanech na náměstíčku jsme minuli barokní kostel a na konci obce přešli na žlutou směřující do Zahrádek. U restaurace jsme se zastavili, leč nabídku krátké zastávky naše skupina nakonec nevyužila. V očích ostatních jsem spatřil, že jejich touha po poznání hravě přebije i nabízené osvěžení :).
Čekal nás romantický hrádek, do skály vysekaný Jiljov tyčící se nad potůčkem. Snad protože zdánlivě připomínal panské sídlo, byl ve starších pramenech uváděný jako tvrz. Dnes je zmiňován jako skalní letohrádek. A zřejmě správně, neboť je dobře dostupný ze zámku v Zahrádkách po cestě lipovou alejí. Doplňoval zdejší koncept barokní krajiny, ke kterému náležely i další stavby v okolí. Po žluté turistické značce jsme procházeli památnou lipovou alejí a zastavili se u Barbořina mostu. Slezli jsme pod něj a z břehu Bobřího potoka udělali několik snímků. Potok spíše připomínal říčku a překvapil nás množstvím vody, jenž se tiše sunula mezi zdejšími rybníky.
Zanedlouho jsme byli u zámku v Zahrádkách. Kdysi výstavní zámek vznikl z bývalé tvrze na skalním výběžku v obci. Bohužel na konci ledna 2003 vyhořel a dosud se z této rány osudu pořádně nevzpamatoval. Při naší návštěvě byl i s parkem nepřístupně uzamčen. Plánovanou procházku parkem jsme museli oželet a uspořený čas věnovali odpočinku se svačinou. Poté jsme, tentokráte doprovázeni červenou značkou, prošli kolem oplocení zámecké zahrady do údolí Robečského potoka. Nad hlavou ve výšce 23 metrů se nám klenul železniční most. A po chvíli jsme kolem kapličky po skalních schodech vystoupali krátký, ale výživný úsek cesty na silničku směřující k nádraží na konci Zahrádek. Tam jsme docupitali unavení, ale šťastní čtvrthodinku před odjezdem.
Celková délka výletu byla 27 kilometrů, vedoucí Martin Vostřel a Aleš Novák, druhou skupinu vedla z Rašovic do Úštěka paní Miluše Šafránková. Šli přes Helfenburk po modré údolím Hrádeckého potoka a na závěr si prohlédli Úštěk včetně židovského hřbitova a stihli i posedět v cukrárně. Délka výletu byla 12 kilometrů. Celkový počet účastníků: 20.
Text napsali Martin Vostřel a Aleš Novák
Fotografie poskytli: Aleš Novák, Martin Vostřel, Ludmila Žaludová, Miluše Šafránková
